Egyptské zámky

Již od dávných věků byla snaha zajistit si pohodlnější přežití spojená také s ochranou  majetku. Již dávno předtím, než Maat (až 3000 let před Kristem), nebo Chamurapiho deska ustanovily krádež jako zločin, lidé velice dobře věděli, co to znamená, zmocnit se neoprávněně cizí věci.

V té době nejobvyklejší obranou před odcizením osobního vlastnictví  bylo schování věci na neznámé místo nebo také její nepřetržité hlídání, což je vděčně vzpomínáno v pověstech o osamělých strážcích pokladu. K oblíbeným, i když náročným metodám patřila také dravá, nebo jedovatá zvířata. V Indii třeba používali pro ohlídání pokladů bazény s krokodýly, ti se postarali o rychlý a krvavý konec nezvaných hostů. Zvaní hosté naproti tomu věděli, jaké omamné látky mají dravcům namíchat, aby pro ně byla cesta dočasně volná.

Ale pro běžné použití to chtělo něco jednoduššího a dostupnějšího. Mechanický prostředek k ochraně majetku byl proto poprávu  velice vítaným vynálezem.

Asi nejstarším ekvivalentem našich zámku jsou egyptské dřevěné závory. Byly vybaveny velice sofistikovaným mechanismem západek, které byly vlivem gravitace ve své spodní, klidové poloze, čímž bránily otevření dveří.

Pouze a jedině majitel vlastnící patřičný ,,klíč´´ mohl dveře otevřít. Přiložil dřevěnou tyč s kolíky, z nichž každý přesně pasoval do příslušného otvoru a posunul západky vzhůru na jednu rovinu. A dveře se otevřely...

Varianty tohoto zámku jsou známé z celého světa a z mnoha různých dob, pravděpodobně tedy jde o jeden z těch vynálezů, které se nezávisle zrodily na více místech, např. v Číně, Jižní Americe, Izraeli nebo Persii. Doklady najdeme i v literatuře té doby, Bible kupříkladu hovoří o "zámku na domě Davidově" nebo o závoře, kterou používal moábský král Eglón k zabezpečení svého soukromí. Závora se mu paradoxně stala osudnou, když ji jeho vrah použil k zastavení královských stráží.

Perský zámek - vnitřní závora šla odsunout poté, co jste dovnitř prostrčili ruku s klíčem a nadzdvihli příslušné kolíky.

V případě dřevěných, později i kovových zámků, šlo pochopitelně o zařízení určené především vyšším vrstvám. Méně zámožní lidé alespoň svůj vchod blokovali závorami.

Staří Řekové  pak nejprve vypadají spíše jako čarodějové druhé kategorie. Když odcházeli, uvazovali své dveře složitými uzly. Tak složitými, že jen samotný autor uzlu jej dokázali rozvázat. Slabina tohoto systému je jasná, dobře dokumentována na střetnutí Alexandra Velikého se slavným uzlem gordickým. Když vojevůdce hádanku, jejíž rozluštění podle legend věštilo dobytí asijského kontinentu, nepokořil rozumem a intuici, převážil jeho duch bojovníka a uzel mečem rozťal. Věštba se mohla jít klouzat, a stejně na tom byly pověry o tom, že zloděje, který si bude zahrávat cizími provazy, stihne boží trest do kolikerého koleně. Bylo potřeba přijít s něčím novým.

Ani Řekové se konec konců nemají zač stydět. Jejich kovové zámky ovšem k dokonalosti dotáhli až Římané. Jak víme z pompejských vykopávek, Římané už znali profesi zámečníka. Kovové zámky, ne nepodobné těm z českého venkova 19. století, se nacházely na vnitřní straně dveří a obsluhovaly se klíčem zvenku. Protože Římané a Římanky se odívali do tóg bez kapes, neměli, kam by si klíče dali. Na řadu tak přicházela různá řešení, a z klíčů se staly ozdoby i šperky. Designéři té doby se jen předháněli, kdo dokáže důmyslněji a pohodlněji zakomponovat klíč do šperků či oděvů.

V Pompejích se našly také nástroje, které bychom dnes identifikovali jako šperháky. Archeologové (asi vzhledem k jejich kvalitnímu provedení) soudí, že šlo spíše než o zlodějské náčiní o pomůcku pro zámečníky, kteří tak mohli v případě ztráty klíče zamčečené dveře.

zdroj- www.idnes.cz